Zubař aneb můj včerejší skutečný horor!

Předtím než začnu popisovat svůj včerejší zážitek, tak bych ráda předeslala, že se o své zuby opravdu starám. Čístím je dvakrát denně, používám mezizubní kartáčky i zubní nit, snažím se docházet pravidelně! Bohužel je můj chrup v žalostném stavu, i když jsem do něj investovala majlant!

V sobotu ráno jsem se probudila díky prazvláštnímu tlaku v ústech. Což zrovna není probuzení, které by se mohlo označit za příjemné. Jazykem jsem prozkoumávala dutinu ústní, když v tom najednou se mé špičce jazyka odhalil kráter. Chyběl mi zub!!! Kam se poděl? Snědla jsem ho?! To snad není ani možný! Proč já?

Utíkám do koupelny, ale má malá ústa mi nedovolují nahlídnout až k horní sedmičce. Začalo tepání, tlak sílil, bolest se stupňovala. Co ted? Nejsem práškový typ a po poslední návštěve zubní pohotovosti jsem tuto možnost okamžitě zavrhla! Po několika hodinách jsem i přes svou nevůli zvolila přáškovou léčbu, jogurty a zmrzlý hrášek. Má tvář se rozhodla, že symetrie obličeje rozhodně nepřichází v úvahu.

V neděli jsem myslela, že jogurt už nikdy nepozřu a přesnídávky už taky nejsou to, co bývaly! Hrášek nebyl z větčného zmražování zrovna nadšený a kráter se zvětšoval. Má sedmička se vesele k mé nelibosti drolila a drolila. Zfetovaná všemi možnými prášky proti bolesti, s litry jogurtu v žaludku a tváří velkou jako pomeranč jsem v agónii překonala neděli. Přišlo snad první pondělí, na které jsem se skutečně těšila. Od rána jsem žhavila drát ke svému zubaři a nic! Dovolená a žádný zástup? To ne, déle nevydržím! Jistě zemřu na rozdrolený zub! Nad mým žalostným stavem se smiloval jeho kolega, pokrylo mě nesmírné nadšení a zároveň strach z přicházející bolesti, kterou v tom křesle hrůzy zažiji.

V čekárně jsem seděla se zřetelnou bázní v očích, slyšela jsem vrtačku, zvláštní vzdechy a dívala se po ostatních pacientech. Začala jsem chápat lidi, kteří mají panickou hrůzu z těchto míst. Vždyť tu vládne strach, bolest a představa, že bych sem v bílém plášti chodila denně, dívala se na vystrašené lidi mě děsila více než samotný zákrok. Z mého rozjímání nad chudáky nenáviděnými bohy našich úst mě vytrhla sestřička, která volala mé jméno u ordinace. Snad nikdy neznělo tolik prapodivně, se soucitnými pohledy v zádech jsem statečně a poměrně svižně směřovala do té malé, děsivé místnosti. Zmrazil mě pacient, chlap jako hora, který odtud vycházel. Vypadal jako by právě viděl ducha, který ho nejenom vyděsil, ale i rozplakal.

Při pohledu na tloušťku prstů zubaře jsem málem předčasně omdlela. Začala jsem závidět Lucce Bílé její obrovskou dutinu ústní a bylo mi hned jasné, že ten starší pán udělá vše proto, abych ji stejně jako ona uměla otevřít. Natržený koutek, možnost levné plastiky, to snad ne! Po několika vteřinách se zrcátkem v ústech jsem se dozvělěla, že musím na RTG a potom na chirurgii. Kam? Proč? Bojím! To jediné se mi honilo hlavou. Když jsem chudší o 30,-Kč opouštěla lékaře, bylo možné v mém obličeji spatřit přesvědčování sebe samé, že už to vlastně nebolí a že pomocí make-upu zakryji i tu bouly! Mířila jsem však poslušně na RTG, celá nemocnice se přestavuje, tak jsem kličkovala mezi dělníky na staveništy. Zvláštní stroj obtočil mou hlavu se zvuky, které zněly jako by mnou měl každou chvíli projet smrtící paprsek. Mám snímek v ruce a naprosto bez myšlenek se blížím zpět. Musím konstatovat, že moje zuby vypadají prapodivně.

Jsem tu, zase sedím v čekárně, opět mě obklopují ty zvuky a nervozně žmoulám obálku, v které jsou ukryty ty proklaté snímky. Najednou se rozléhá po celé čekárně mé jméno a tak vstupuji do nové místnosti. Vypadá vlastně úplně stejně jako ta předešlá. Usměvavá sestřička opět ulehčí mé peněžence a můj pohled tiká z křesla na ruce zubaře. Jsou menší, hurá! Z mé zvláštní radosti mě vytrhne věta - „posaďte se!“ Sebrala jsem zbytek odvahy a sedám si. Výraz zubaře při zkoumání mých snímků vyvolal v mém mozku rozkaz „okamžitě uteč“! Následný pohled do mých úst zubařův výraz významně zhoršil. To ne! Pomoc!

Pan zubař mě začal seznamovat s postupem, kterým mi amputuje zbytek zubu! Věřte, že to slyšet nechcete! Než jsem se probrala z prvotního šoku, tak v ruce dřímal obrovskou injekci a se slovy „malinko to píchne“ mi ji snad zabořil až k mozku. Upřímně by mě zajímalo co je pro něj výraz „pořádně to bodne“! I přesto, že mají ženy vyšší prách bolesti, tak musím konstatovat, že tohle opravdu bolelo! Avšak zbytek zubu se k mé nelibosti rozhodl, že na něj si žádná injekce nepříjde. Další vzhledem ke kvantu předchozích prášků nepřipadala v úvahu. Ve chvíli smíření s faktem, že budu bez zubu jsem viděla ty hrůzu nahánějící nástroje, které ten pán hodlá skutečně použít! Mezi mučícími nástroji bylo něco, co vypadá jako miniaturní kladívko, majzlík a skalpel. Mé delíruim bylo prolomeno zoufalým pohledem zubaře, který sděloval sestře, že neví za co ten zub chytí, že to vypadá spíš na vyříznutí. Já tu jistě umřu, dostanu minimálně infarkt a nemám sepsanou závěť! Silou vůle jsem měla otevřená ústa dokořán, avšak zbytku zubu se nelíbilo, že do něj někdo vrtá a tluče! Mě se to nelíbilo už vůbec, krev se řinula z mých úst, slzy opouštěly slzné kanálky a zbytek mého těla se choval jako kdyby chtěl z křesla okamžitě utéct!

Byl venku! Jsem na sebe hrdá a najednou přišla sprcha, která všechno nadšení změnila ve slovech - „první část je venku slečno, máme ještě tři před sebou“! Chtělo se mi zvolat „sbohem světe“! Sestra mi pevně držela hlavu, mě v hlavě běhalo jen „nezavírej chlebárnu, nezavírej ji“! Najednou jsem jakoby z dálky slyšela zvolání „a máme to“! Nic krásnějšího jsem opravdu nikdy neslyšela a ta postupná úleva mě naplňovala pocitem vítězství! Stekla jsem z křesla, hadrová panenka má více pevnosti v nohách než já! Poděkovala jsem a po upozornění sestřičky jsem si opláchla obličej, který byl průhledný, oteklý a zakrvácený jako bych se zakousla do čerstvě zkolené gazely!

Cestou domů jsem byla natolik vyčerpaná, že jsem usnula snad v každém dopravním prostředku. Šokovaná pohrdajícími pohledy spolucestujících jsem se dobelhala silou vůle domů se stejnou energií jako kdybych právě zdolala samotný Mount Everest. Ještě že jsem si prozřetelně nevzala podpatky, jistě bych přišla nejenom o zub, ale i o kotníky. Zřejmě jsem nevypadala svěže a optimisticky, avšak kdo by vypadal? Děkovala jsem, že žiji v době, kdy se nechodí s bolavým zubem ke kováři, protože si neumím a ani nechci představit, jaká bolest by byla, kdyby se injekce aspoň trochu nesnažila otupit ten zbytek zubu. Ráda bych poděkovala člověku, který tuhle injekci vymyslel a všem vystudovaným zubařům, kteří denně vykonávají svou veřejností neoblíbenou práci! Prospala jsem celý zbytek dne, ted si nemohu pomoci, ale jazyk stále prozkoumává to prázdné místo a naštěstí ztráta zubu není vidět!