Poslední cigareta?

Těsně před tím, než mi vystavili můj první občanský průkaz, jsem si zapálila svojí první cigaretu. Během krátké doby jsem si musela kupovat denně krabičku a někdy i dvě. Ani nevím, jak jsem do toho spadla, ale kouřila jsem jak tovární komín!

Zhruba před dvěma lety jsem se rozhodla, že přestanu kouřit! Ale šla jsem na to špatně, omezila jsem přísun nikotinu tím, že jsem si začala kupovat cigarety, které měly snížený jeho obsah snížený. Blbost, já vím.

Po pár měsících jsem kouřila takové ty tenoučké cigarety, u kterých když jsem vykouřila celou krabičku, odpovídal obsah nikotinu dvěma startkám. V tu dobu mi došlo, že nejsem závislá na nikotinu, ale na tom pocitu, že dřímám mezi prsty ten doutnající kus tabáku. Je to vážně hrozný zlozvyk.

Uvědomila jsem si, že celý můj den je protkaný cigaretami. Cestou do práce si zapálím, když čekám na autobus, tak si zapálím, v práci jsme měli dané časy, kdy jsme si šli společně zapálit, po obědě proběhla další cigareta a mohla bych takto mluvit o celém svém dnu. Nedokázala jsem si představit, že si nikdy nezapálím a natož v nějaké hospůdce u dobrého vínka.

Netuším, co se stalo, ale rozhodla jsem se, že s tím vážně skončím. Asi jsem na sebe chtěla být hrdá! První velká zkouška mé odvahy nastala, když jsem musela jít k lékaři, zda by mi předepsala aspoň placebo. Má lékařka mě však objednala na odběr krve, aby zjistila, zda mé játra přežijí, když budu konzumovat místo nikotinu nějaký prášky.

Musím objasnit, že mám panickou hrůzu z jehel a z odběrů krve mi je špatně jenom, když o tom píši. Naštěstí doktorka z mé průhledné až bílozelené barvy pochopila, že to nebude nejjednodušší odběr toho dne. Skoro jsem nespala, ráno v ordinaci jsem málem dvakrát omdlela, ale zvládla jsem to a pocit hrdosti se dostavil v abnormálně velké míře. V lékárně jsem si vyzvedla prášky, zašla s kamarádkou na drink a koupila si poslední krabičku.

Druhý den jsem si nezapálila, další taky ne a takto to šlo dva měsíce. V práci jsem si nenechala ujít některé kuřácké pauzy, stála jsem mezi svými kolegy a neměla jsem chut si zapálit. Milně jsem se domnívala, že jsem nad nikotinem vyhrála! Občas mi v hlavě problesklo, at si jako obvykle zapálím a já tuto myšlenku statečně zapudila. Opravdu jsem na sebe byla hrdá, protože jsem vážně byla tou, co hulívala jak prokopnutý kamna. Najednou jsem se ocitla na firemním večírku, dala si jedno mojito, druhý mojito a u třetího jsem již mezi prsty svírala zapálenou cigaretu a bohužel nezůstalo jenom u jedné! Druhý den mi bylo vážně zle a to nejen z alkoholu a krabičky cigaret.

Když se drogově závislý člověk rozhodne se svojí závislostí skončit, vyhledá odbornou pomoc, přestane navštěvovat místa a lidi, kteří by mu jeho závislost připomínali, musí úplně změnit svůj život a i přes všechnu tuto snahu hrozí, že se opět k drogám vrátí. No a co potom lidé, kteří jsou závislí na nikotinu či alkoholu?

 Já vidím každý den kuřáky, nemůžu se jim vyhnout, většina mých kamarádů jsou kuřáci, ale za střízlivého stavu mi cigareta nechybí, spíš naopak hrozně mi smrdí. Nejsem ten typ dívky, co každý pátek obráží kluby, takže k alkoholu přičichnu příležitostně.

Má nekuřácká hrdost vzala za své. Pokud nepiju, tak nekouřím, ale i přesto už nejsem na sebe tak hrdá. No a popravdě 100% abstinent ze mě také nebude a  i v lehkém alkoholovém oparu má vůle vezme za své. Proč mi nejde říct zcela ne? Můžu se i přesto považovat za vítěze v boji proti nikotinu?